Poslední víkend před letošními velikonocemi se nesl ve znamení ryze pánské akce našeho oddílu. Jak už napovídá název, naše výprava tentokrát vedla do okolí hradu Pernštejna. Strávit dvě noci přímo na Pernštejně se nám sice úplně dokonale nepodařilo, ale nepohrdli jsme ani nedalekou skautskou klubovnou v Doubravníku.
V pátek jsme se sešli na rosickém vlakovém nádraží. Počet účastníků se zastavil na čísle 14. Do maximálního počtu naší chlapské základny nám chyběli čtyři bráškové, kteří se ze zdravotních důvodů omluvili. Rozdělení ale bylo ideální. Sedm Ježků a sedm Gepardů. Pro pohodovější přesun jsme utvořili dvojice. Klíč byl jednoduchý. Ježci i Gepardi se naproti sobě seřadili jedni od největšího k nejmenšímu a druzí obráceně. Úkolem Ježků tak bylo hlídat si svého Geparda po celou dobu akce.
Cesta vlakem byla pohodová, jen hned ten první se trochu coural a místo pohodových patnácti minut jsme v Brně měli minut sotva pět. Přesun tak byl trochu divočejší, ale hned se osvědčil systém dvojic a všichni Ježci svého Geparda v pohodě do dalšího vlaku dostali.
Vmáčkli jsme se do vlaku a hned se za námi zabouchly dveře. Zjistili jsme, že vlak je celkem plný, tak jsme zůstali v uličce, kterou jsme totálně zacpali. Někteří cestující ale raději brodí batohy, než aby udělali o pár kroků navíc na druhou stranu vagónu, takže některá vystupování byla docela veselá. Další změna vlaku nás čekala v Tišnově. Ta už byla bez problémů.
Doubravník nás přivítal už za tmy. Ke klubovně to netrvalo ani deset minut, ale narazili jsme na drobný problém. Správce klubovny si špatně nařídil hodiny a nedošel nám otevřít. Doubravnická klubovna je v bývalé tkalcovně, takže z venku vypadá jako stará továrna a celé prostředí je trochu… nehostinné. Někteří už trochu propadali panice, že budeme muset spát venku. To se naštěstí nestalo a za chvíli jsme měli cestu do klubovny otevřenou. Tak jak z venku nebyla nic moc, tak uvnitř nás doslova překvapila. Byla to útulná, krásně skautsky zařízená klubovna.
Vybalili jsme si věci, rozdělili si, kde kdo bude spát, a pustili se do svačinek od maminek. Po večeři následoval hrací blok. Někteří se pustili do Bangu, jiní do Carcassonne. Ježci využili místní tabuli a kreslili na ni různé věci, které ostatní poznávali. Kdo uhodl jako první, mohl jít kreslit další obrázek.
Na závěr dne jsme si zazpívali pár písniček. Skautskou večerkou jsme si popřáli dobrou noc a šli jsme spát.
Ráno nás velmi brzy začala budit naše neposedná vlčata. Po pár upozorněních, ale nakonec vydržela být alespoň v nějakých akceptovatelných mezích zvuku, takže jsme se celkem vyspali. V duchu podtitulku naší akce si kluci sami chystali snídani i svačinu na výlet. S Adeptem jsme představili systém bodování této akce. Spočíval v získávání rytířů. Ty mohli kluci získávat po celou dobu akce – za svou aktivitu, plnění zadaných úkolů nebo za chování. Byly připraveny i speciální prémie, třeba za dobrovolné umývání nádobí nebo vrcholová prémie za prvenství v dobytí pernštejnského hradu.
Přípravy na výlet se začali trochu protahovat, proto bylo potřeba kluky trochu popohnat, což se podařilo a během chvíle jsme vyrazili. Čekal nás okruh po pernštejnských naučných stezkách. Minuli jsme krásný doubravnický kostel a po zelené značce vystoupali nad údolí. Počasí nám začalo připomínat, že už se blíží jaro, tak jsme postupně odebírali vrstvy oblečení. Někteří otužilci se zastavili až na tričku. Na kopci jsme si trochu vydechli, napili se a pokračovali dál. Po chvíli se začal nejednomu z nás ozývat žaludek a žádal o alespoň drobné naplnění. K další pauze se nám ideálně hodila vyhlídka Čerky. Dali jsme si jablko a oplatek a podle panoramatické mapy si pojmenovali okolní kopce. Následovala vesnice Sejřek. Nebyl by až tak ničím zajímavá, kdyby nám po chvíli nezačal dělat společnost jeden místní pejsek. Podařilo se mu hravě přeskočit půl druhého metru vysoký plot a moc si s námi chtěl hrát. Co na tom, že byl hlavou ještě štěně, jak 
jsme se později dozvěděli od jeho majitelky. Ale proporcemi to byl už pořádný pes. Poskakoval kolem nás a nejvíc se mu na hraní líbila vlčata. Jak jinak – mají k sobě blízko. Majitelce se pejska nedařilo dostat pod kontrolu, tak jsme raději zastavili, aby s námi nemusela až do Doubravníku a pomohli jsme jí ho chytit. To se nám po chvíli podařilo. Čekali jsme trochu vděku, ale jako by na nás byla naštvaná, že jsme kolem jejich pozemku vůbec šli. No co už. Hlavně, že vše dopadlo dobře.
Minuli jsme ohrady s koněma a našli parádní louku, která se nám hodila pro obědovou pauzu. Kluky jsme rozdělili na tři skupiny a jejich úkolem bylo uvařit si k obědu polévku. K dispozici měli vodu, kotlíky i polévky. Stačilo jen udělat ohniště, rozdělat oheň vytvořit si nějaký držák na kotlík. Přípravu ohniště měli na starosti především Gepardi, aby se procvičili před blížícím se závodem vlčat a světlušek. Někteří 
byli úspěšnější, některým museli více pomoci Ježci, ale všem se to podařilo a po chvíli už skupinky jedna po druhé přesunovaly voňavou polévku z ohniště a pouštěly se do jídla. Na nás s Adeptem toho moc nezůstalo. Tak moc všem na ohni připravené jídlo chutnalo. Příště se třeba pustíme do něčeho složitějšího. Závěrem jsme samozřejmě hodnotili také způsob uvedení místa do původního stavu. Největší oříšek spočíval v otázce, jak oheň dohasit, když už nemáme moc vody. Způsob se ale vždycky najde a společnými silami jsme ohně uhasili… Někteří byli dokonce tak výkonní, že zvládli postupně uhasit všechna tři ohniště. 🙂 Ve finálním maskování se jako nejschopnější projevil Opičák, který jejich ohniště opravdu dokonale uklidil.
Pokračovali jsme v cestě. Vešli jsme do lesa a narazili na krásnou vyhlídku na hrad Pernštejn. Společná fotka tak byla nutností. Cestou k hradu jsme ještě minuli starý kamenný most a o něco novější krytý dřevěný most. Kluci vyváděli různé neplechy. Nejvíce je bavilo brát různé klacky a lámat je, zahazovat, nebo se s nimi předvádět před ostatními. Korunu všemu nasadil Cože, který svůj „kyj“, pro případ, že by s ním někdo chtěl poměřovat síly, vymáchal v nějakém psím výkalu. Sám mu potom začal říkat „Kyj lesní moudrosti“. Mezi námi ostatními budil samozřejmě rozruch a ostatní kluci mu jej v nestřežené chvíli zahodili do lesa. Cože však nebyl líný a opět si pro něj došel. Naštěstí s příchodem hradní civilizace je tyto „legrace“ zase přešly a mohli jsme pokračovat v naší pouti. Poslední 
zastávka byla na prvním (a jediném přístupném) nádvoří hradu Pernštejn. Dali jsme si tu sváču – padly dva chleby s paštikou a částečně i sýrovou pomazánkou. Na čerstvém vzduchu hold chutná.
Přes Nedvědice jsme pokračovali do Černvíru, kde jsme se napojili na červenou značku. Návrat do Doubravníku byl poněkud zdlouhavý. Našli se jedinci, kterým už se moc nechtělo šlapat, takže jsme se hodně zastavovali. Navíc si Cože a Matěj usmysleli, že přece nepůjdou jako ostatní „blázni“ pořád do kopce, ale vezmou to zkratkou po vrstevnici. Matěj vyměkl jako první a pak se za námi škrábal do pořádného kopce. Cože vydržel ještě o něco déle. O to strmější kopec však čekal jeho.
Při návratu ke klubovně už na nás čekal Zdeňa, který s námi byl už od pátku, ale v sobotu mu pracovní povinnosti nedovolili přidat se k naší výpravě. Hned jsme začali vařit večeři. Kdo nevařil, měl možnost si trochu oddechnout. Pak jsme se zájemci procházeli body ve skautských a vlčáckých stezkách. Těsně před večeří dostali všichni ještě jeden úkol. Napsat jaké zážitky z akce jim utkvěli v hlavách. Sepsal jsem je a jsou k nahlédnutí v textu, který právě čtete.
Večeře některé vyčerpala tak moc, že když si šli pro pomůcky k dalšímu programu, tak doslova odpadli. Situaci jsme tak přehodnotili a po uklizení nádobí jsme všichni padli do svých spacáků.
Nedělní ráno bylo o dost klidnější. Možná za to mohla únava ze včerejšího výletu, možná posun na letní čas. Kdo ví. Ale vyspaní jsme byli. Posnídali jsme a čekala nás vědomostní soutěž. V té jsme kluky opět rozdělili do tří skupin. Otázky byly směřovány zejména pro Gepardy. Pro Ježky byly vesměs snadné, ale našly se i takové, při kterých se nejeden Ježek docela zapotil. Kluky potrápili dopravní značky, významné české i skautské osobnosti nebo rostliny. Vítězové nakonec byli snad všichni – každý byl bohatší o alespoň nějakou drobnost, někteří o celou řádku drobností. 🙂
Čas plynul rychle, tak bylo potřeba pobalit své věci. Zde byla asi nejvíce poznat absence ženské ruky. Roztřídit věci a zabalit je skutečným majitelům byl docela oříšek. A podle mých informací jsme úplně stoprocentní nebyli. Nevadí. Alespoň máme prostor pro zlepšení.
Po výborném obědě, který nám Zdeňa uvařil, jsme douklízeli, předali základnu a vyrazili na vlak. Cesta byla poklidnější než v pátek. Nebyli jsme ale jediná dětská skupina a Dejv se nám málem připojil k novým kamarádům. Ti ho naštěstí nechtěli a nám by stejně chyběl, takže bychom ho ani nedali. 🙂
Vše tak dobře dopadlo a všichni jsme v pořádku dorazili zpět domů. Akce se nám moc líbila a těšíme se na další.
Nakonec chválím všechny, že zvládli náročnou sobotní výpravu. Pro představu přikládám trasu výletu i s výškovým profilem. Ušli jsme více než 15 km.
Fotky za akce jsou tradičně v naší fotogalerii.
Zapsal Marcel
