Víkendová výprava Gepardů a Jelenů do Jihlavy

Na přelomu listopadu a prosince se chlapecká část, tedy Jeleni a Gepardi, vydala objevovat krásy Jihlavy a jejího okolí.

Pátek 30. 11. 2018

Z maximálního počtu dvaceti účastníků se nás vlivem drobných nemocí a rodinných důvodů sešlo pouze dvanáct. Na nádraží v Rosicích se potkala většina (Jeleni: Marcel, Otesánek, Cože, Matěj, Opičák, Kořen, Štěpa a Gepardi: Hokejka, Vojta a Štěpa). Nasedli jsme do autobusu náhradní autobusové dopravy a přejeli na vedlejší zastávku do Zastávky. Tam se k nám přidal Myšák a do plného počtu už chyběl jen Adept, který nás doplnil až večer v Jihlavě.

Situace na nádraží v Zastávce byla, díky plánovaným železničním výlukám, lehce chaotická a nepřehledná. Myšáka se nám ale podařilo celkem rychle objevit a po chvíli čekání už byl připraven i náš jihlavský vlak. V něm jsme obsadili několik sedaček a mohli jsme vyrazit. Cesta by se jedním slovem dala označit především jako DLOUHÁ. Pořád jsme někde stáli a na něco čekali. Každý si ji zkracoval po svém. Někdo si povídal, někdo vymýšlel různé neplechy, všichni tři Gepardi se dali do řeči s partičkou starších kluků, se kterými řešili nejrůznější počítačové hry. Po téměř třech hodinách jsme se dostali do cílové stanice.

Klubovna skautského střediska Zvon byla od nádraží cca 2 km, takže přesun pro nás nebyl žádný problém. Teda mimo Cožeho – ten si před pár týdny neopatrně zavazoval tkaničku, což ho stálo nějaké vážnější zranění kolene, takže nám při téměř všech pěších přesunech „kryl záda“ s francouzskými holemi. 🙂 Zvládal to ale bravurně.

Klubovna, v podobě vilky v klidné jihlavské čtvrti, byla naprosto super. V přízemí jsme měli k dispozici malou šatnu, záchod, koupelnu, kuchyň a velkou klubovnu, ve které se ubytovali vedoucí Marcel s Adeptem. Byla hezky skautsky vyzdobená – nástěnky, knihovny, skautské znaky. Horní patro ovládli kluci z družin. Nacházeli se tam dvě propojené místnosti, které se během chvíle proměnily v jelenogepardí doupě. 🙂

Následovala večeře z vlastních zásob. Po ní jsme se pustili do několika krátkých her. Prostor byl také pro drobný skautský kvíz, díky kterému jsme si zopakovali skautské a vlčácké sliby, hesla nebo správný název našeho střediska. Velké oblibě se těšila seznamovací hra deka – kluci rozdělení na dvě skupiny seděli naproti sobě. Mezi nimi byla natažená deka tak, že na sebe neviděli. Každé družstvo vybralo jednoho člena, který se přesunul do popředí blíže k dece. Poté jsme deku odstranili. Úkolem vybraných hráčů bylo po odstranění deky co nejdříve říci jméno nebo přezdívku vybraného protihráče. Oprášili jsme tak staré přezdívky a lépe se seznámili s nováčky Vojtou a Štěpou z Gepardů.

Závěrem večera jsme si zazpívali několik písniček. Poslední z nich byla skautská večerka při svíčce. Popřáli jsme si dobrou noc a ulehli jsme do spacáků, abychom se pořádně vyspali na zítřejší výlet. Při pohledu z okna bylo jasné, že pokud se teploty výrazně nezvednou, čeká nás parádní sněhová procházka..

Sobota 1. 12. 2018

Budíček byl v 7:30. Marcel s Adeptem se pustili do přípravy snídaně – vařili jsme ovesnou kaši s domácím kompotem a marmeládou – ostatní se pod vedením Otesánka vydali procvičit tělo na venkovní sněhovou rozcvičku. Následovala hygiena a balení věcí na výlet. Protože nám v 10:00 odjížděl autobus do Brtnice, nebyl prostor na zahálení. Rychle jsme se dobalili a po deváté už jsme opouštěli klubovnu. Jediný, kdo zůstal v klubovně, byl Cože, který dochystával věci na vaření guláše a aby se s námi nemusel plahočit o berlích, domluvili jsme se, že pojede vlakem do naší cílové stanice Přímělkov a půjde nám naproti. Sraz jsme měli u zříceniny hradu Rokštejna.

Na autobusové nádraží jsme došli s pohodlným předstihem, autobus jel včas a cesta do Brtnice byla pohodová. Jak bylo nasněženo, tak to chvílemi vypadalo, že už tudy silnice ani nevede. 🙂 Vystoupili jsme, následovala společná fotka s renesanční radnicí v pozadí a konečně jsme mohli vyrazit. Čekala nás procházka údolím říčky Brtnice. Hned za městem se nám podařilo sejít z modré značky, která nás měla vést, ale naštěstí jsme se na ni záhy vrátili a mohli jsme v pohodě pokračovat. První zastávku na malou svačinku jsme si dali u rybníčku Šamonín. Nebyl nijak extra zajímavý, kromě toho, že uprostřed byl malý ostrůvek a na něm schovaná keška. Dostat se k ní obvykle vyžaduje plavky nebo plavidlo, ale počasí nám přálo, takže stačilo pouze trochu odvahy a vyrazit přes zamrzlou vodu až k ostrůvku. Já, jako nejtěžší člen výpravy jsem ověřil nosnost ledu – vše bylo v pořádku a tak mě ještě doplnil Opičák. Ostatní jsme raději nechali na břehu, abychom zbytečně neriskovali nechtěné namočení. Kešku jsme po pár minutách našli a tak jsme se mohli jít v klidu nasvačit. Všichni jsme si pochutnávali na tradiční paštice a chlebu. Rychlejší jedlíci se následně rozhodli prozkoumat tloušťku ledu, který se snažili rozbít kameny, klacky i velkými kládami. Nakonec to pohltilo úplně všechny a led jsme společnými silami prolomili.

Pokračovali jsme dále, zasněžený les a místy zamrzlá říčka nás krásně provázeli údolím. Kromě spousty témat, která jsme probrali, se objevila ještě jedna zábava, která všechny pohltila – bylo to rozbíjení zamrzlých kaluží v děrách po kolech traktoru a jiné lesní techniky. Kluci by u toho vydrželi snad celé hodiny, ale tolik času jsme neměli. Museli jsme se zase trochu pohnout, abychom Cožeho nenechali příliš dlouho čekat na Rokštejně. Podél cesty jsme potkali hromadu už sbalených a na odvoz nachystaných vánočních stromečků. Každý by si nejraději jeden vzal, ale samozřejmě to nešlo. Výzvou bylo také překonání říčky přes provizorní most složený ze dvou klád.

Čím víc jsme se blížili k Rokštejnu, tím větší jsme měli hlad a o to víc jsme se těšili na buřtguláš, který jsme si plánovali uvařit. Trochu jsme doufali, že Cože už bude mít alespoň rozdělaný oheň, když už na nás čeká. To se bohužel nepotvrdilo, ale alespoň bylo nachystané nějaké dřevo. Rozdělat oheň už bylo otázkou chviličky a mohli jsme se pustit do přípravy guláše. Rozdělili jsme si úkoly, bylo potřeba oloupat a nakrájet brambory, salám, začít smažit cibuli a v neposlední řadě se starat o oheň. Každý se nějakého úkolu chopil a s vidinou brzkého vydatného jídla pěkně makal. Protože jsme si dopřáli pohodové tempo výletu, bylo potřeba s přípravou jídla máknout, abychom neměli problém stihnout vlak zpět do Jihlavy.

Vše šlo podle plánu a během hodinky bylo hotovo. Každý byl vyzbrojen vlastní lžičkou a v tuto chvíli už také solidním hladem. Abychom se u kotlíku netlačili všichni zároveň, vymysleli jsme způsob střídaní „u korýtka“. Rozdělili jsme se na skupiny. Každá dostala 3 minuty a po tu dobu mohla jíst. Protože byl guláš ještě pořádně horký, rozhodli jsme se zařadit na začátek největší jedlíky, což se osvědčilo. Postupným střídáním bylo během patnácti minut po guláši. Ta trocha teplého žvance nás parádně nastartovala do další cesty.

Protože se nám už v průběhu výletu i vaření několikrát stalo, že na oslovení Štěpo, reagovali oba naši Štěpové a oslovení malý Štěpo, velký Štěpo není úplně praktické, cítili jsme potřebu je nějak rozlišit. A protože nám skautům jsou vlastní různé přezdívky, a když jsme zjistili, že malému Štěpovi občas říkají Pepo, nebylo moc o čem přemýšlet. Gepardi se tak rozrostli o jednoho Pepu. 🙂

V rychlosti jsme po sobě uklidili ohniště, pobalili jsme věci a svižně jsme vykročili směrem k nádraží do Přímělkova. Kluci této vesnici dali spoustu různých názvů – Přímětice, Přímělkovice, Přemíkovice, Křemílkovice, Křemílkov… Ten správný název si ne a ne (možná záměrně) zapamatovat. 🙂

Na vlakovou zastávku jsme došli včas, dokonce tak včas, že byl prostor i na blbosti. Mezi kluky panovala potřeba přiřadit nějakou přezdívku i druhému nováčku z Gepardů, Vojtovi. A protože jsme se po celém dni už celkem potáceli a i ulice, která byla nejblíže zastávce, se jmenovala Potácelova, tak Kořen použil slovo Popotácel (Pojmenován po Potácelově ulici). Nikdo prvně nečekal, že zrovna tahle „krkolomná“ kombinace by se mohla ujmout, ale podařilo se a vznikla tak i druhá přezdívka, Vojta = Popotácel.

Družný rozhovor a rozjaření nad přezdívkami přerušil příjezd našeho vlaku. Nasedli jsme a po celém mrazivém dni jsme si na pár chvil oddechli v teplém vlaku. Nebyla to ale příliš velká výhra. Čekala nás totiž ještě cesta do klubovny zmrzlou Jihlavou. 🙂 Ale nejsme z cukru a zvládli jsme ji taky.

V klubovně jsme se zahřáli, mokré věci jsme si dali sušit a pustili jsme se do večerního programu. Gepardi se s Adeptem věnovali skautským znalostem a dovednostem a Jeleni se chopili přípravy večeře. V plánu jsme měli kuřecí a vepřové řízky s bramborem a tatarkou. S vervou jsme se do toho pustili a za chvíli už se všude linula vůně připravované večeře. Málem jsme to ani nemohli vydržet. Po dosmažení většiny řízků jsme se do nich s chutí pustili. Nás dvanáct kluků během chvíle zbaštilo více než dvě kila masa a 4 kila brambor. Aby to nebylo málo, jako třešničku si někteří dopřáli ještě výbornou buchtu od Hokejkovy maminky. No zkrátka jsme se fakt královsky nadlábli.

Po večeři jsme po sobě uklidili a zahráli si různé deskové hry. Po nich následovala večerka a Gepardi a mladší Jeleni se odebrali do spacáku. Se staršími Jeleny jsme se pobavili o nedělním programu a společně jsme připravili svačinky na cestu. Před spaním jsme ještě chvíli debatovali, ale byli jsme celkem unavení, tak to netrvalo dlouho a šli jsme taky spát.

Neděle 2. 12. 2018

Program neděle byl také nabitý. Čekala nás mikulášská návštěva jihlavského podzemí, kde jsme museli být už před desátou. Budíček jsme tak nechali na 7:30, ale odpustili jsme si rozcvičku. Ke snídani jsme si dali vánočku s kakaem, sbalili jsme si věci, uklidili klubovnu, předali klíče a kolem deváté už jsme vyráželi do centra. Výhoda byla v tom, že Adept byl na akci autem, kam jsme si mohli schovat všechny batohy a nemuseli jsme je tak táhnout dvakrát přes celé město. Mikulášská prohlídka pod názvem Čertovské podzemí slibovala trochu strašidelný zážitek. A taky docela byl. Po sestupu do podzemí jsme se ocitli doslova v pekle, všude hořel oheň a všude pobíhali čerti, k vidění byla i čertovská škola nebo jejich vězení. Pár jich taky mastilo karty. V závěru prohlídky jsme se ocitli před samým Luciferem, který k nám promlouval. Naše obavy nakonec rozptýlil sv. Mikuláš, který přišel i s anděly a popřál nám krásný advent. Se všemi jsme se rozloučili a vystoupali jsme zpět na povrch. Času opět nebylo nazbyt, čekal nás ještě cca dvoukilometrový přesun k nádraží. Podařil se nám v dobrém čase, takže jsme si bez problémů vyzvedli od Adepta všechny věci, koupili si lístek a chvíli v čekárně čekali, než přijede vlak.

Z venku náš vlak vypadal celkem obyčejně, ale interiér zjevně prošel modernizací. Vybrali jsme si jedno velké kupé, které bylo přesně pro nás a naše batohy. Každý před sebou měl stoleček i elektrickou zásuvku. Sedadla byla výrazně pohodlnější než v tom pátečním vlaku. Po odjezdu z Jihlavy jsme se kromě jídla věnovali také zápisu postřehů z akce, které musel každý vytvořit. Některým to dalo trochu zabrat, ale nakonec se to všem podařilo.

Ve vlaku už nás nic výjimečného nepotkalo, tak jsme se s některými rozloučili už v Zastávce a se zbytkem v Rosicích.

Akci hodnotím velmi kladně. Podařilo se nám opět propojit spolupráci obou chlapeckých družin, užili jsme si spoustu zábavy, zvládli si uvařit guláš na ohni v zimních podmínkách nebo najít několik schránek geocachingu (kešek).

Díky všem, kteří se akce zúčastnili, a těším se na akcích dalších, v počtu hojnějším.

Marcel

PS: Všechny fotky opět v naší fotogalerii.