Střediskové jamboree 2018

O víkendu před svátkem sv. Jiří – patrona skautů proběhlo v Hustopečích setkání oddílů vranovického střediska, tzv. jamboree. A co víc, přidali se k němu i členové spřátelených oddílů z Benátek nad Jizerou a Modré. Nebylo v našich silách zúčastnit se celé víkendové akce, proto jsme se připojili pouze k hlavnímu sobotnímu programu – skautskému závodu.

Z našeho oddílu vyrazila pouze skautská družina Ježků, která se rozdělila na dvě menší skupiny: Ježky, ve složení Vevr, Lukas, Otesánek, Matěj a Kořen a na Medojedy, ve složení Cože, Palačinka, Opičák, Myšák a Amálka.

Oběma družinám patří velký dík za příkladnou reprezentaci našeho oddílu. Navíc zvláštní uznání si zaslouží v průměru starší skupina Ježků, která obsadila v kategorii skautů a skautek výborné druhé místo!

A jak závod probíhal? O tom se tentokrát rozepsal Cože, takže se pohodlně usaďte a nasajte atmosféru sobotního závodu:

 

Ahoj tady Cože (Martin) Marcel (Petr) mě pověřil bojovým úkolem. Sepsat zápis ze střediskového jamboree, které se konalo 21. dubna, tak tady ho máte.

Tak jak každý rok (já tedy poprvé) i letos jsme se vypravili na střediskové jamboree. Letos se ho účastnilo 13 oddílů z různých koutů České Republiky a dokonce k nám zavítali bratři skauti ze Slovenska. 

Celé naše přípravy začaly už v pátek, kdy nás Marcel rozřadil do dvou týmů. V prvním byl Vevr, Otesánek, Matěj, Lukas a Kořen. V tom našem (nepochybně lepším) jsem byl já Palačinka, Amálka,  Opičák a Myšák. 

Sešli jsme se ráno v osm hodin, kdy si nás po týmech Adept, Pan Kořínek a Paní Kurthová rozdělili do aut a odvezli nás do Hustopeč. Tímto bych jim chtěl poděkovat za jejich ochotu. V Hustopečích jsme si u vedoucího vyslechli instrukce a nahlásili mu složení týmu. Rozdělili jsme se do těch dvou týmů. Kořen, Lukas, Matěj, Otesánek a Vevr si zabrali název Ježků. Proto na nás zbyli Medojedi. Poté jsme šli na nástup, kde jsme dostali další instrukce a vyslechli si oddílové pokřiky, který my nemáme. S mapou a instrukcemi k úkolům jsme se vydali na stanoviště číslo 1, kde jsme měli být v 10:10. V 10:10 jsme se s Terkou začali sebepřekonávání nebo alespoň tak se jmenovala naše disciplína, kterou vedl Indián. Vybral jsem si úkoly sníst chilli, sníst “blivajz”, načepovat u cizího člověka vodu. Terka si vybrala dostání facky, znovu chilli a naučení se básničky. První stanoviště jsme tedy bleskově proletěli a ve spěchu běželi do knihovny. Dalšího stanoviště, kde jsme vyhledávali informace. Abych moc nezdržoval, budu trochu rychlejší. Po knihovně jsme museli udělat nákup pro družinku. Měli jsme nakoupit vyváženou stravu, což nevím jestli se nám povedlo. 

Po dokončení úkolů jsme se dostali k závodu, který začal o půl druhé, bylo úmorné horko a trasa byla dlouhá a vody bylo málo, stejně jako času. Na prvním stanovišti jsme “oživovali” (respektive já mu při resuscitaci lámal žebra, Palačinka se ho snažila vzkřísit) zdánlivě mrtvého Adepta. Palačinka byla po VRKu vyškolená, tak se resuscitace ujala a já vše pozorně pozoroval. Za tuto disciplínu jsme byli obodování solidními 29 body z 31.  Rychle jsme se sbalili a běželi na další stanoviště, horko neustupovalo a my museli jít prašnou stepí kolem dálnice. Najednou jsme se ocitli pod obrovským kopcem, slunce pražilo na naše hlavy, a proto jsme se utábořili ve stínu pod vinnou révou. Po pár minutách jsme se vydali na výšlap do kopce, kde na nás čekalo stanoviště. Ocitli jsme se na misi jako lékaři a museli jsme zachránit raněného civilistu. Alespoň to nám bylo tvrzeno. Palačinka se ujala zachraňování a já volal sanitku, po zachránení civilisty jsme byli obodováni. Dostali jsme solidní počet bodů, což nám na čase nepřidalo. Tak jsme pospíchali k rozhledně, dalšímu stanovišti, rozhodl jsem se, že si sundám boty, což byl překvapivě dobrý nápad, Palačinka moje nadšení z chození naboso neopětovala. Pospíchali jsme k rozhledně, kde jsme začali luštit šifry. Jelikož mi šifry jdou stejně jako uzly … šifer se ujala Palačinka s Opičákem. Naneštěstí jsme nestihli vše rozšifrovat a vypršel nám čas, náš výsledek tedy nebyl nejlepší, ale to nám nevadilo. Chvillku jsme vydechli a potom běželi dál. Na trase mělo být rozmístěno 36 předmětů, které jsme si měli zapamatovat. Tak jsme vyběhli, horko se nezměnilo a úmorně dlouhá trasa taky ne a navíc nám do konce času zbývaly jen tři hodiny. Po pár kilometrech jsme zjistili, že jdeme špatně a už to vypadalo bezradně, ale v tu ránu jsme uviděli turistickou mapu (sláva!). Podle turistické mapy jsme se zorientovali a šli dál. Ovšem čas nás nešetřil a skoro hodinové zpoždění nám zkomplikovalo plán, proto jsme museli spěchat. Měli jsme už jenom hodinu a půl a do dalšího stanoviště pořád daleko. Už to vypadalo, že jsme na dobré trase, čas nám vycházel, když v tu ránu…špatná trasa. Museli jsme se vrátit tak o dva kilometry zpátky…., aby jsme se napojili, díky mě, znovu na špatnou trasu… no tak nebudu to zbytečně natahovat. Ve spěchu jsme došli na poslední stanoviště, kde jsme ze sebe vyhrkali osm předmětů z třiceti šešti. Néé že by času moc nebylo, on už žádný nebyl. Závod jsme dokončili po skončení časového limitu.

Ikdyž závod vypadá jako totální fiasko. Náramně jsme si užili, a kdykoliv si ho rádi zopakujeme.

Za družinu Medojedů
Cože