Poslední zářijovou neděli přišel na pořad dne výlet družiny Lvíčat. Společně jsme se sešli před desátou ráno na nádraží v Rosicích. Netrpělivě jsme čekali, kolik že se nás nakonec sejde. Číslo se zastavilo na celkových devíti výletnících. V 10:09 tak mohli Anežka, Amálka, Barča, Hanča, Julča, Dan, Štěpa a Vojta, pod dohledem Marcela, vyrazit do Kralic nad Oslavou.
Na nádraží jsme chvíli hledali, kde že ta modrá značka, která nás bude skoro celý den provázet, je. Naštěstí nás ukazatele neomylně nasměřovaly a mohli jsme vyrazit. Doprovázelo nás příjemné podzimní sluníčko. Hned z kraje jsme nováčkům vysvětlili hru s kolíčky, kterou už ostřílení táborníci dobře znají.
Tempo jsme neměli vysoké. Podobalo se spíše opravdu příjemné nedělní procházce. První malá zastávka nás čekala u koní u Olšínského mlýna. Tam nás také poprvné lehce nachytalo turistické značení. Došli jsme na křižovatku odkud vedly hned další tři cesty, ale ani na jedné jsme nemohli najít značku. Domluvili jsme se, že se rozdělíme a každý zkusí ujít pár desítek metrů jinou cestou a pokud na značku narazí, tak se vrátí zpět na křižovatku a svolá ostatní. Správnou cestu jsme objevili během chvíle a alespoň jsme si pár kroků ušetřili.
Po překonání pár prvních kilometrů jsme se poprvé zastavili na prosluněné louce, v jejíž blízkosti jsme našli schránku pro hru geocaching. Na louce jsme chvíli poseděli, najedli se a vyzkoušeli si, jak se dá sluníčko v kombinaci s lupou využít pro rozdělání ohně. Přesněji řečeno jsme zkusili lupou sežehnout kousek suchého stébla, což se nám bez větších potíží podařilo.
Pokračovali jsme dál podél říčky, která nás sem tam nutila ji překonávat buď jen tak po kamenech nebo po provizorních lávkách z kmenů stromů. Na několika jsme se společně vyfotili. Užívali jsme si příjmený klid, sem tam jsme narazili na nějakého živočicha nebo různé houby. V jednu chvíli jsme také poslouchali “kvákačí” píseň v podání Amči a Hanky. Ve skutečnosti se jednalo o typický příklad řvaní jako na lesy.. 🙂
Pomalu se blížil čas oběda. Pro tuto příležitost jsme využili ohniště na vyvýšeném místečku u řeky. Odpočinuli jsme si, nabrali další síly a vyrazili jsme dál po cestě. Asi po padesáti metrech jsme zjistili, že cesta končí u vysoké skály a řeky, takže nebylo kam jít dál. Prozkoumali jsme okolí, kousek se vrátili a našli jsme cestu správnou s našimi modrými značkami. Ta nás vedla nahoru a dolu, až jsme se po nějaké chvíli zase zastavili na místě zvaném Kozí hřbety. Skály porostlé mechem se přímo nabízeli k odpočinku. Zase jsme se posadili, napili, lehce občerstvili a užívali si krásné počasí.
Cestou dolů k řece byl místy terén docela náročný, ale všichni jsme to zvládli na výbornou. Podél řeky už to byla zase celkem pohoda. Potkávali jsme různé chatky, tábořiště, totemy nebo pamětní desky na trempy z místních osad. Kousek od jedné chatky kolem nás projíždělo terénní auto a mohli jsme tak sledovat jak zkušeně přebrodilo řeku. Podle projevů všech přihlížejících usuzuji, že se to moc líbilo. To už jsme se pomalu blížili k dílčímu cíli naší cesty – soutoku Oslavy a Chvojnice.
Zde jsme se odklonili od modré turistické značky a od Senoradského mlýna jsme se přesunuli k rozcestníku Pod Levnovem. Ten je zvláštní tím, že všechny ukazatele směru jsou připevněny na zbytek stromu. Narozdíl od klasických kovových sloupků.
Do Senorad už to odtud je jen kousek. Přemýšleli jsme, jestli se zajít podívat ještě na Malou Skálu, ale čas nás pomalu tlačil a vzhledem k tomu, že další autobus by nám jel až další den brzo ráno, tak jsme konzervativně vyrazili přímo na zastávku. Minuli jsme Kantýnu a nakonec si dali poslední pořádný kopec. Těsně před Senorady jsme se rozhodli zkrátit si cestu přímo k bývalé senoradské tvrzi. Tam proběhlo vyhodnocení kolíčkové hry, ve které byli nejúspěšnějšími hrači Julča a Dan. Také jsme se občerstvili, naposledy si před jízdou skočili na záchod a cca půl hodiny před odjezdem autobusu jsme dorazili na zastávku.
Amálka s Hankou velkoryse zdravily každé projíždějící auto, až jsem měl strach, že to některý z řidičů špatně pochopí a bude je chtít přibalit k sobě do auta. To se naštěstí nestalo, a tak jsme mohli všichni bez starostí nastoupit do autobusu a užít si hodinovou “vyhlídkovou” jízdu po okolních městech a vesnicích.
Téměř za soumraku jsme dorazili zpět do Rosic, rozloučili se a každý se vydal domů na teplý čaj a zasloužený odpočinek.
Díky všem zúčastněným za příjemně strávenou neděli a těším se na další společnou akci – nejblíže nás čeká oddílový víkend ve Vyškově 23. – 25. 10. 2015!!!
S pozdravem Petr Sůkal – Marcel.
